Prokrastinace v mém slovníku není :)

Ještě nevím, jak se tenhle nový článek bude jmenovat, ale jedno vím už teď jistě. Chci v něm zbourat zažité mýty kolem takzvané "work-life balance" a ještě takzvanější "prokrastinace".

Všude kolem mě jsou lidé, kteří se neustále obviňují za to, když si dovolí žít mezi vším tím (pře)pracováním, naplňováním představy o sobě vůči svému okolí, naplňováním představy o sobě pro sebe sama, večerními taškami s nákupem a skleničkami vína. Taky cítíte ten odér zoufalství a zápach rutiny? Jestli něco nemá naše mysl ráda, tak je to rutina (byť v mnoha ohledech se může zdát, že tzv. "jet na autopilota" může být přínosem a některé naše rituály nám působí vyložené potěšení - třeba se po ránu s gustem vysrat).

Opravdu to takhle chceme?

Přečetla jsem za život dost knížek a názorů jiných lidí na to, abych se rozhodla řídit těmi vlastními.

S Nichou jsme onehdy na tohle téma vedly jeden z našich povznášejících a příjemných rozhovorů, které pevně věřím brzy dostaneme i k vašim uším. Je rozšířený trend ohánět se termíny produktivita, prokrastinace a někde uprostřed mezi těmi dvěma póly sedící work-life balance.

Je první týden nového roku a všude se to hemží předsevzetími. Ať už ve stylu, že bychom nějaké mít měli nebo naopak ať si vůbec žádné nedáváme. K čertu s obojím.

Za sebe můžu říct, že základ je poznat sebe sama a mít porozumění pro své aktuální potřeby. Aktuální může znamenat cokoli - od nanosekundy po řádově roky a je trochu hukot se v tom vyznat.

Opustit všechny ty škatulky, do kterých uzavíráme svou jedinečnost a způsoby myšlení, které jsme obdrželi od svého okolí, sami od sebe nebo ani nevíme kde a prostě vycházet vstříc sami sobě. Být na sebe hodní. Jestli mě něco život učí, tak tohle.

Jo, může se stát, že pak o sobě už nikdy nebudeme uvažovat jako o položce nekonečného seznamu a novým přátelům se budete představovat jinak než: "Jmenuji se (tak a tak) a jsem (zaměstnání nebo to, co jsme vystudovali)". 

Opravdu nás nedefinuje nic z toho, co jsme o sobě slyšeli nebo si přečetli někde v knížce. Dokonce ani to, co si o sobě sami myslíme!

Dobrej mindfuck, že?

Předně je fajn si uvědomit, že VŠECHNO JE ZMĚNA. Biologické systémy jsou dynamické. Neustále se odehrávající procesy, kdy něco vzniká a něco zaniká. Stejně tak je to s našimi názory, náladami a energií. A nejkrásnější na tom je, že je můžeme snadno a hravě ovlivňovat. Vědomě.

Jak jsem nedávno zmínila ve svém článku o lasergame, máme v ruce účinný nástroj, jak pracovat se svou myslí i pocity, jen o tom možná nevíme nebo ho neumíme používat. Vlastně mi připadá občas absurdní, že naše bytí můžeme bez přehánění přirovnat k supervýkonné vesmírné raketě, které sice můžeme zažehnout motory, ale nemáme k ní návod!

Celý život se učíme sami se sebou pracovat. Čím míň nám v tom překáží kdokoli během našeho vývoje, tím snáze nám to jde. Nicméně je na místě zmínit, že ať už za sebou máme cokoli, aktivně měníme nejen naše myšlenky, postoje a další nehmotné věci, ale i naši vlastní tělesnou biochemii.

Tím, co jíme, čím se obklopujeme, i tím jak a s kým trávíme své dny, dáváme na biochemické úrovni pokyny našemu tělu a to se podle toho chová. Slovy klasika: epigenetika je svině. O tom jsem ale taky mluvit nechtěla. Sakra.

Chtěla jsem tu rozebrat jednu hlavní myšlenku - produktivita vs. prokrastinace a co na ty obě říká work-life balance.

Především jsem si prošla všemi těmito stádii. Stádium produktivity vyústilo mimo jiné v těžkou formu syndromu vyhoření, která došla do stadia fyzických projevů stresu formou zdravotních problémů. Svou umanutostí jsem si způsobila pocity zbytečné existence. Sebevražedné myšlenky mě doprovázely na každém kroku a nebylo před nimi úniku. Deprese je vždycky svině, ale když jste k tomu všemu profesí fuckin' neuroscientist (nebo si na něj aspoň hrajete), je to svině s nerdskými brýlemi na ksichtě a neustálými poznámkami k vašemu chování, vystupování, výrazu tváře, mimice, gestům, myšlenkám, čemukoli. Navíc ještě hledá a pojmenovává neurobiologický substrát všech potíží a zcela vám brání slyšet ten zoufalý křik vaší duše, že už ji prostě nemůžete nadále znásilňovat. I tam můžeme dojít s produktivitou a snahou za každou cenu se věnovat nějakým činnostem, které nám už dávno nedávají smysl.

Jakoukoli svou potřebu/koníček či zájem nazývat prokrastinací je přinejmenším hodně sebezraňující a neuctivé k nám samým. Slovo "prokrastinace" jsem vyškrtla ze svého života. Když mezi prací někomu napíšu zprávu nebo se na někoho usměju a zvednu tak zrak od čtení knížky, dělám přirozenou věc a naplňuji si tím nějakou svou potřebu. Opravdu se nedopouštím jakéhosi zločinu, za který bych si snad měla spílat! A už vůbec si nechat spílat okolím! Když ráno vstanu plná chuti jít hned pracovat, nebráním si v tom. Udělám kus práce a voila! Mám dopoledne čas se přemístit třeba na kole/pěšky/běžecky někam jinam nebo se věnovat jiným aktivitám, které mě nakopnou a miluji je. Třeba si jen tak brnkám na ukulele. Daleko radši strávím část dne venku na vzduchu a doplním si tak své pomyslné baterky, než abych se deptala činností, která mi nejde a vyčítala si, když mě nebaví a dělat ji nechci. Spousta z nás to tak přitom dělá, i já to tak dělala. A proč? Protože nás to dřív bavilo? Protože to tak dělají všichni? Protože to je normální? Protože každý musí dělat i to co nechce? Protože když "teď zatneš zuby a budeš přežívat, v budoucnu budeš nejvíc šťastná bytost pod sluncem"? Blbost!

 

  

Jak do toho všeho zapadá work-life balance?

Za mě je to taky bullshit. Nechci svůj život dělit na "práci" vs. "to ostatní". Kdo mě už nějakou tu dobu čtete, víte, že mám ráda celostní přístup. Tím pádem mi nedává smysl jakkoli vyčleňovat ze svého života práci a ze své práce život. Zjednodušila jsem to. Prostě ŽIJU a určitou část dne trávím činností, za kterou mi dorazí energie formou peněz. Nicméně peníze jsou jen malá část toho všeho, co nám činnost může dát!

Pokud nás ta činnost baví a naplňuje, získáváme i energeticky, protože se v jejím průběhu dobíjíme (podobně jako jinými aktivitami) a tím se nám energie vrací. Vždy je to win-win-win. A takové momenty mám vůbec nejradši.

Když jedu na kole, naběhne mi adrenalin, protože pro mě je to prostě jistá forma stresu, ale je fajn vnímat ho jako hnací motor, ne jako nepřítele. Prostě se na té vlně svezu a energii přetavím do akce. Jakmile akce skončí, jsem příjemně nabuzená na to si sednout třeba k PC a věnovat se jiným činnostem. Vyvažuji si aktivity na každodenní bázi a je mi tak dobře. Každý tenhle svůj kouzelný mix potřebujeme nastavit podle sebe. Zjistit, co nám nejlépe funguje k udržování harmonie v našich životech a toho se držet. A když už to máme nastavené, můžeme s tím třeba nadále experimentovat - posouvat si své vlastní limity. Jako u všeho ostatního tady samozřejmě záleží na tom, jak se v tom cítíme a co je naším hnacím motorem. Je na místě si sednout sami se sebou a klidně na každodenní bázi si tohle v sobě pojmenovávat a rovnat. Abychom se cítili ve svém vlastním životě dobře a příjemně.

Ještě dodám, že je úplně normální nic z toho, co píšu, nepociťovat. Pokud vás aktuálně nic netěší, nic vás nebaví a nic vám nedává smysl, neznamená to, že jste odsouzeni k zániku coby zbytečná existence a nezasloužíte si další den tady na Zemi. Může to znamenat spoustu věcí, třeba to, že jste dlouho běželi podle nějaké mapy, která je dávno neaktuální a už vám nic neříká. Je fajn se zastavit, párkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout (obrazně i doslova) a netlačit na sebe. Je úplně přirozené nevědět, kam směřujeme, dát si od pátrání pauzu a jen tak být. Je naprosto v pořádku se zastavit a dát si čas a prostor vyhojit si vnitřní rány. Je součástí našeho bytí, že věci, které nám dříve dávaly smysl, ho mohly během našeho vývoje pozbýt. Pojďme se vykašlat na všechny ty tipy, jak být motorová myš snadno a rychle a radši vyražme na procházku do zmrzlé přírody s termoskou horkého čaje v baťůžku. Naše duše to ocení.