Dnešek. Můj první příspěvek na blog. OMG ono se to fakt děje?!

Jsou dny, kdy bychom prostě neměli nic dělat. Nebo je to jinak?

Dneska jsem vstala po 6. ráno. V mém životě nic neobvyklého. Šla jsem do obýváku, abych nerušila spícího přítele a pokračovala v úpravách webu svého kamaráda. Po všech možných i nemožných zádrhelích stačilo jedno ťuknutí a smazala jsem podstatnou část obsahu webu. Po tomhle fiasku jsem se rozhodla zjišťovat stav jedné zahraniční zásilky. Tahle zdánlivě nevinná aktivita se přehoupla v zoufalé hledáním jistého papíru, na kterém stály údaje o platbě. Uff...

Taky se vám to stává?

Přemýšlím, co je ono "to" a jak se jako samo od sebe "stane". Předně si uvědomme jeden prostý fakt. Samo se to nestane. Obvykle "tomu" předchází několik událostí a situací, ve kterých se necítíme z nějakého důvodu dobře.

Když si to rozeberu, jeden podělanej ztracenej papír v mé mysli odstartoval sérii na téma: "Máš bordel ve věcech. V dokumentech, analýzách, hlavě. Všude je prach a chaos. Kam sáhneš, tam je něco, co nevíš, kam patří. Kam patříš ty? To si říkáš chytrej člověk, když si nejseš schopná ani uklidit stůl? Už sis zavolala k doktorce? A na letiště kvůli té zásilce? Bože, potřebovala bych osobního asistenta. Co se mi to děje v hlavě? Nedivím se lidem, že to občas dopracujou k panickýmu záchvatu. Vida, tohle už je hyperventilace..." Trochu povědomé. Jako z mýho oblíbenýho seriálu. Jenže tohle se prostě v naší mysli děje, když nejsme v pohodě. OK. Jo, dvě písmenka, jenže co vlastně znamenaj?

 
"O.K., jsem cajk, ňák bylo, ňák bude. Srát na to." Je tohle realita? Nechci, aby byla.

Chci tvořit dobrý věci. Chci světu předat to nejlepší ze sebe, zatímco tady plácám pátý přes devátý, až to připomíná snídaně před menstruací. PMS. To se taky přeceňuje. Proč na každý náš projev lidství a živoucí důkaz, že nejsme stroje, navlékne nálepka nějakého syndromu nebo odchylky? Podle mě prostě na sebe moc tlačíme a málo nasloucháme duši.

Tadytomu místu říkám domov

Jo, vím co mi moje duše říká už od mládí. Chaloupka na kraji lesa, na horských loukách Šumavy. Nevím proč zrovna tam. Jsem z Jeseníku. Srdce mě ale táhne na Šumavu. Ne do Krkonoš. Ne do Alp. Hustý, že jsem si to pojmenovala. V hlavě se mi dere ke slovu ještě Skotsko, tam se chci podívat už dlouho. Opět: nevím proč, prostě to tak cítím.

Kolikrát jsem si takhle sedla k prázdnýmu papíru a měla zásek. Všechny ty poučky a dobrý tipy, jak správně psát, všechny ty hodiny hltání správného copy a dalších x hodin strávených na webech různých lidí, v mojí hlavě, s jejich myšlenkami, u mě vyústily v naprostý tvůrčí blok a neschopnost psaní. První vlaštovka, kdy ze mě po dlouhý době vypadlo něco smysluplnýho, byl srdceryvnej mejl, co jsem napsala tvůrci Nutbergu poté, co oznámil konec. Brečela jsem a datlovala do klávesnice svýho milýho acera, co mi myšlenky na bílý řádky Gmailu přinesly a prostě jsem mu to poslala. Děj se vůle páně. Světe div se, ten člověk mi skutečně odepsal a dost příjemně. Taky mu chci ještě odpovědět. Zase rest. Shit.

Co tohle píšu, myslím u toho na svého kamaráda Mainyho. Na Mainyho, kterej při mě stál kdykoli jsem ho skutečně potřebovala nablízku. Mainyho, kterej je kamalád napožád, i když jsme spolu nechodili do školky. Na Mainyho, kterej je levák a taky je občas levej a něco rozbije/rozlije/zašantročí. Na Mainyho, kterýho miluju takovýho, jakej je! <3

Mainy se schovává za Happy Wrap

Bolí mě žaludek. Ach ty para ořechy. Zase. Klasika. Podle rychlotestu na bázi ELISA assaye na ně mám alergii. Trocha dobrý ovesný kaše z bio vloček mi naštěstí spravila náladu i chuť.

 

 

Snídaně šampionů. Nebo oběd?

To je hustý, jak dobře dokážu psát o ničem. Když vypnu ten nesmyslnej radar v hlavě, co mi říká, jak to mám psát a jak to má vypadat. Baví mě hrát si se slovy hru na nesmysly. Prostě sázím řetězce myšlenek jak Baťa cvičky. Jak žába provazce vajíček mezi slizké vodní rostliny. V zavařovací sklenici sedí kapradina a na něco čeká. Nevim na co. Možná až ji zaliju vodou. Děšťovkou. Tu má nejradši.

Moje milované kapradiny. Nejlepší využití štendru ever.

Miluju kapradiny. Je mi jedno, jestli z oblastí mírného pásma nebo tropické. Cítím se doma jak v lese. Chci to tu mít pořádně zelený. Fakt hodně. Chci si vytvořit zelenou stěnu z rostlin. Vážně to chci?

Parožnatka a já

Další asociace, co se mi volně přihnala na mysl. Já a divadlo.  Včerejší fiasko v podobě zapomenuté role Berty. Hrála jsem Bertu, které došla slova. Prostě jsem stála na jevišti jak kapr na suchu a polykala pěnu vlastní trapnosti. It Happens.

Berta na scéně... teda já.

Tak a teď jdu tenhle canc prostě poslat. Mainymu. Anebo do díry zapomnění. Je mi to jedno. Je to námět tak na padesát článků o ničem. Nebo jeden lidskej život.