Jak jsme hráli Laser Game a proč si zahrát taky

Chci se s vámi podělit o svůj nevšední zážitek. Vyrazili jsme s kamarády na laser game. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ani na tom, že jsem si svou první hru užila ve třiceti. Tak nač ten povyk?

Dneska chci rozebrat, co všechno taková hra dokáže udělat s naším tělem a myslí a co nám může přinést DOBRÉHO. Ano, čtete správně. Nebudu rozebírat trénink reflexů a obratnosti pohybů. Bude řeč o "backendu" našich pocitů a myšlenek.

Jste ready? Tři, dva, jedna... START!

Vbíhám do arény a připadám si najednou jako šelma, lovec. Někdo, kdo potřebuje být ve střehu. Cítím příboj adrenalinu. Rozlívá se mi po celém těle. V tomhle módu jsem tady a teď, nic jiného pro mě neexistuje. Jsem present in the moment.

Baví mě tohle herní prostředí. Psychedelická atmosféra a všudypřítomná světýlka projasňují všeobjímající šero. Je mi příjemné se ponořit do konkrétního okamžiku a sledovat, co se děje. Je toho na mě trochu moc, mám přehlcené smysly, ale na tu čtvrthodinku to zvládnu. Kolem prosviští můj parťák a volá na mě, ať mu kryju záda, že společně najdeme cíl. Cítím, že k němu patřím a zahřeje mě oxytocin  - I belong.

Právě se mi v napjaté chvilce podařilo sestřelit protivníka z jiného týmu. Dobrá práce Helčo, zní hlas v mé hlavě a něco podobného mi hlásí má světelná vesta. To by šlo - dopaminový rush z nového úspěchu a pocit I am powerful, mi dodávají sílu běžet dál i když jsem před chvilkou nemohla popadnout dech.

Někde jsem narazila na další cíl, kde jen to bylo? Parťák mě prosí, ať ho tam zavedu. Nemůžu si vybavit, kudy jsem k němu došla, navíc jsme se ocitli pod světelnou palbou. Pípá mi vesta, že mě někdo trefil, nevnímám to, nemáme za to žádné trestné body, a utíkáme dál. Spoléhá na mě a jsem pro něj teď naprosto klíčová - jsem irreplaceble. 

Znenadání se ozve zvuk, který znamená jediné: konec hry, jdeme vyhodnotit, jak si který tým i jednotlivec vedl. Na jednu stranu jsem ráda, že ten chaos skončil a opadá ze mě napětí, na druhou stranu si říkám, kolik jsem toho ještě chtěla stihnout. Nevadí, za chvíli budeme pokračovat další hrou :)

Koukáme na výsledky. Na první pohled je jasné, kdo je zkušený hráč a kdo držel laserovou zbraň dneska poprvé. I tak jsem na sebe hrdá a po té spoustě akcí a běhání mě zalévají tolik zasloužené endorfiny. YES! I am enough!

Nadšení a energie z nás přímo prýští

Co mají všechny tyhle pojmy společného?

Jde o skutečné lidské potřeby, které potřebujeme cítit naplněné.

Když se z nějakého důvodu některá z nich oslabí nebo vyčerpá, začneme to dřív nebo později na sobě cítit. Můžeme začít pochybovat o svých schopnostech a dovednostech, můžeme se cítit bezmocní nebo že nikam nezapadáme. A právě v takovou chvíli přichází na řadu hledání řešení, jak si pomoct. Někdy stačí tak málo, jako jít na koncert nebo jinou akci, která spojuje lidi se stejným zájmem. V tu chvíli si naplňujeme potřebu, že někam zapadáme a jsme součástí - cítíme se belong. Jindy můžeme pocítit nedostatek motivace nebo síly jít kupředu nebo nás přepadnou myšlenky, že na něco nestačíme. V ten moment je super udělat něco, díky čemu se cítíme mocní a schopni překonat překážky - powerful. Jak jsem naznačila ve svém příběhu, všechny tyhle potřeby více či méně souvisejí s hladinou látek v našem těle a mozku, které se podílejí na naší náladě. Je docela dobrodružství se na ně zaměřit a sledovat jejich vývoj během celého dne na základě toho, co prožíváme a děláme. Klasický přístup fyziologie a dalších lékařských věd říká, že právě tyhle látky ovlivňují naše výsledné chování. Z téhle věty člověk snadno získá pocit, že vlastně nic nemůže ovlivnit a že je ve vleku vnitřní biochemie svého mozku. K pocitu totální bezmoci a deprese pak moc nechybí. TO ALE NENÍ PRAVDA. Z vlastní zkušenosti vím, že stejně tak můžeme svým chováním AKTIVNĚ ovlivňovat náš mozek a potažmo celé tělo. Co může být příjemnějšího než si vědomě zvyšovat a nabíjet pocity, že tady a teď někam patřím, dokážu cokoli, nikdo mě nemůže nahradit a JSEM BOŽÍ A SUPER TAK, JAK JSEM. Ano, tohle všechno může pomoct načerpat na první pohled praštěná laser game.

Barča s Janičkou jsou bojovnice jak v aréně, tak v životě

Jako většina věcí na světě i tohle uvědomění je nástroj a jeho použití záleží na našem rozhodnutí. Stejně jako nůž dokáže ublížit, pokud ho otočíme proti sobě. Že jsem nevyhrála hru? Křičící ego nechce jen tak umlknout. No a co, hlavně že jsem si to užila. A vyvázla jsem bez zranění! Uražené pocity zraněného vnitřního dítěte vystřídá VDĚK. Pocit vdečnosti spolu s pokorou je dost zásadní a podílí se na utváření vnitřního klidu. Je to práce, která se vyplatí. Vždycky. Každý krůček se počítá.