Zmizelo pár předchozích příspěvků. Že by autocenzura?

Kdo můj blog nějakou tu dobu čtete, možná jste si všimli, že zmizelo několik starších článků. Takové věci se dějí a mají svůj důvod. Ten můj je dost prozaický - od dětství jsem sice slýchala, že celkem dobře píšu a psaní mě skutečně bavilo, někdy v pozdějším životě se však dostavil brutální tvůrčí blok. Když říkám brutální, tak to myslím vážně. BRUTÁLNÍ. Ne že by mi chyběly náměty na psaní - naopak, těch bylo v mém životě a kolem mě až dost, ale chyběla síla je zachytit do slov a transformovat do něčeho smysluplného. Heh, to druhé mi možná chybí doteď, ale má to teď jednu postatnou výhodu - je mi to jedno :D Ať tyhle řádky bude číst kdokoli nebo jen já sama, mají smysl. Poukazují totiž na jednu podstatnou věc: často sami sobě stojíme v cestě za štěstím a za tím, co nás skutečně baví a naplňuje. Moje cesta ke psaní se životem vine spíš jako zapadlá prašná pěšinka někde v rumunských horách než jako pětiproudá dálnice :D Každopádně se mi postupně daří překonávat strach ze psaní směrem ven k lidem a osvobodit se od všech možných rad a tipů "Jak na to správné psaní", kterých jsem na své cestě načerpala až dost. Přespříliš. Konečně jsem se uvolnila natolik, že píšu naprosto přirozeně a tím jazykem, který je mi blízký. Je totiž můj. Víte, od mládí umím poměrně slušně imitovat způsob vyjadřování někoho jiného - ve třídě jsem za to sklízela ovace naší češtinářky, když jsem celkem bravurně napodobila způsob vyprávění Karla Poláčka v Bylo nás pět. Stejně tak dokážu nasát styl, co zrovna frčí na sociálních sítích anebo ten, jakým se vyjadřují konkrétní instituce. Jenže má to jeden obrovský háček. Jak pod tím vším najít sama sebe? Tu Helču, to jádro, které neschovávám pod nánosem domnělých představ o tom, co asi tak lidi chtějí na netu číst? Trvalo mi to fakt dlouho, ale konečně cítím, že se od toho osvobozuju a daří se mi to dobře :) Někdy stačí opravdu málo - třeba se uvolnit s pomocí kurzu Jak být štastnější a pustit si pohodovou hudbu na pozadí. Mně osobně to s ní jde vždycky líp. Mějte se krásně a děkuji, pokud jste dočetli až sem. Přeji krásný den nám všem :)

Zasněná letní víla (© Kristýna Malenínská)