Jak to vlastně mám s tím kafem?

Celkem často se mi stává, že mě někdo z početných řad mých přátel/známých/náhodných lidí pozve na kafe. Obvykle ve mě takové pozvání vyvolává směs protichůdných pocitů. Na jednu stranu se těším na setkání, na stranu druhou to pokaždé znamená uvědomění, že kafe nepiju a nutnost dotyčnému vysvětlovat, jak že to s tím kafem mám.

Psal se rok 2012 a já si ten den pamatuju jako včera. Seděla jsem v kanceláři a dopisovala horlivě svou bakalářskou práci. Vedoucí naší laborky tuhle mou překotnou snahu stihnout termín odevzdání odměnil hrnkem pořádně silnýho, ja bota černýho kafe, ve které proměnil zrnka Arabicy náš nový  pressovač. Prej aby mi to psaní šlo od ruky. Nějak to ve mně zmizelo. Ani nevím jak. Do té doby jsem většinou pila různé instantní patoky, ale i normální poctivá espressa v kavárnách a ačkoli jsem nikdy nebyla vyloženě fanda do kafe, nebyl to pro mě žádný problém. Ovšem to, co v mém těle rozpoutalo vypití TOHO kafe, to bych nepřála zažít nikomu a hlavně ne znovu sobě. Začalo to neurčitým pocitem v břiše, přidaly se těžké úzkosti, lapání po dechu, bušení srdce, návaly horka a zimy. Ke svému se přihlásilo i zrychlené trávení. Jen to kýžené soustředění a energie nikde. Trvalo celých OSM hodin, než jsem se jakžtakž vyhrabala z toho stavu natolik, abych se mohla vrátit ke psaní závěrečné práce. Ano, k té bakalářce, kterou jsem celou tu dobu měla psát a navíc efektivněji než kdy předtím.

Tak schválně: které je bez kofeinu? :)

 

Výsledkem celého excesu je fakt, že nesnáším kofein. Vůbec. Po skleničce Kofoly lítám jak kdekdo po úplně jiný baště. Kafe v jakékoli podobě je pro mě jed. Občas se se sebezapřením pokusím vypít aspoň decaf, ale ani tam si nejsem 100% jistá, že mi nebude šoufl. Podle použité výchozí kávy a konkrétního procesu v tzv. "bezkofeinové kávě" zůstává reziduum kofeinu, a to s rozdílným procentuálním zastoupením. Někde jsou to "jen" 3 %, jinde je to procent 15 %, a věřte mi, že to už poznáte. No dobře, vy možná ne, ale já teda jo. Naposled se mi to stalo na dovolené. S kamarádkami jsme si po skvělém burgeru daly k dezertu kafe. Já samozřejmě decaf verzi a jednou jsem si cucla kamarádčina latté. Po obědě jsem byla ve skvělé náladě, poletovala jsem po nákupech a holky šokovala svou nadšenou euforickou náladou. Brzy se však dostavil podivný známý pocit v žaludku... a bylo mi hůř a hůř. Potřebovala jsem dojít domů a najíst se. Pořádně se zavodnit, byť tohle všechno jsem dělala i průběžně. Holky mi konečně uvěřily.

Kromě kofeinu se tahle moje skvělá "získaná intolerance" přenesla i na další látky ze skupiny methylxantinů. Nebudu vás nadále strašit latinou, vadí mi i černé a zelené čaje a ani kokakolové nápoje, pravé kakao a kvalitní hořké čokolády nejsou můj šálek kávy... eh. Ani tohle přísloví. Zato miluju rooibos (čaj-nečaj z Afriky) a bylinkové či ovocné směsi.

Konečně dojde na můj mnohaletej kreslenej vtip a já ho sem dám. Na to se moc těším, a to jsem to ani neplánovala.

V každém případě, až mě budete zvát někam na kafe, omrkněte prosím nabídku nápojů ve vysněném podniku, jestli tam s vámi budu moct jít. Ono se to lehce řekne: "Zajdem na kafe/Dáme kafe/Poď na kafe", ale málokdo si umí představit, jaké to je, když si to kafe dát nemůže.

Tohle nádherné kakao mě zahřálo v CoffeeRoom